Pokud se Vám zdá titulek tohoto článku poněkud povědomý, pak věřte že vás smysly neklamou. Pamětníci si jistě vzpomenou na dobu dřevní, kdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let začaly na severu povstávat bandy vlků notně vyjících. Ať již to byli mraziví černokněžníci IMMORTAL (často též značeni jako “lední pandy”:), kanáloví DARKTHRONE, satyričtí SATYRICON, či vše (včetně členů domovské kapely) mrzačící MAYHEM. Mezi oním temným ansáblem však povstávají i kapely, jejichž kořeny nejsou zapuštěny v temné černotě, ale spíše v smrdutém močálu smrti, bažinatém death metalu. Jsou jimi císařští EMPEROR, za které jistě hovoří jejich původní dema a právě Thou Shalt Suffer. Podobnosti mezi oběma bandami, však nejsou zcela náhodné, ať už dobou vzniku, či obsazením obou kapel, které tvoří v podstatě stejné jádro hudebníků (Ihsahn a Sammoth). A zpočátku je možno paralely vystopovat i ve vlastní tvorbě. Nářezový technický death, který překvapí inteligentním využití kláves a absolutně kanálním vyzněním. Časem ovšem dávají oba hlavní protagonisté přednost císařskému trůnu, který směřují do zcela jiných vod a Thou Shalt Suffer se noří zpět do nekrotických bažin s jediným zářezem na štítě nesoucím název Into the Woods of Belial, aby přežil pouze v paměti několika zasvěcenců. Rozpad nebyl sice nikdy avizován, ale kapela či spíše projekt, se propadl do bahna zapomnění dokonale. Svou vinu na tom měly snad i počiny Emperor, které fanouškům mnoho důvodů ke stesku neposkytly.

Jaké bylo ovšem překvapení, když Ihsahn před koncem milénia vyhlásil pokračování tohoto trýznivého projektu. Staří krkavci, pozvednuvše zobáky od tlejících mršin, užasle očky mrkajíce, čekajíce další chutné sousto, začali nedočkavě poskakovat a drápy své hlouběji do masa zarývat, kotouček tento spatřivše (tzv. vražda korektora relativním časem – poz. Marigold). Již jen pohled na minimalistický vkusně temný obal staletého stromu (Ihsahn má vůbec instinkt na vynikající booklety - viz Prometheus, Anthems… apod), zrychlí tep každého pravověrného a nádherné zubatě-pavoučí logo v pentagramu vetknuté také vykoná své. O to větší překvapení však čeká na blyštivém kotoučku.

Nebudu dál již chodit kolem horké kaše a prozradím, jak se tedy vlastně věci mají. Již při avizaci Ihsahn tvrdil, že hodlá rozsah projektu rozšířit i mimo hranice extrémní hudby a nutno poznamenat, že slovo bezezbytku splnil. Rozšířil. A ne málo. Nová tvář Thou Shalt Suffer nemá s původním projektem již totiž zhola nic společného. Ba dokonce se ani nejedná o metalovou hudbu!!! Jde o spíše velmi futuristicky pojatou vážnou hudbu. A to není ještě všem úžasům konec. Projekt čítá pouze jediného člena, a sice mistra Ihsahna. Veškerá hudba je pak realizována jediným nástrojem. Tím nástrojem jsou klávesy. Nevídáno neslýcháno! (tedy vlastně vídáno, poslední dvě desky BURZUM byly založeny na stejné myšlence, ovšem spíše z “politických“ důvodů kolem kapely než jako záměr – a já si dovolím přidat ještě čaroděje MORTIISe, který se mimochodem též kolem Císařství v raných dobách pohyboval) – pozn. Marigold). Přičemž ono neslýcháno v souvislosti se Somniem dostává zcela nový rozměr. Fanoušci kláves EMPEROR již jistě zbystřili svoji pozornost a musím říct, že oprávněně. Nechci rozhodně tvrdit, že Ihsahn nahrál další album EMPEROR sám a pouze na klávesy, ale jistou podobnost (hlavně ve zvukovém zpracování) onoho nástroje i hudebních postupů použitých zvláště na posledních dvou deskách Císaře je možno postřehnout.

Celá deska je rozdělena na deset kapitol, z nichž každá nese jméno kapely a pořadovou římskou číslici tracku. Skladby jsou poměrně rozmanité a vyznačují se místy opravdu velmi prudkými změnami nálad, stejně tak jako táhlými procítěnými plochami. Při prvním poslechu vás možná místy překvapí pasáže, které jako by vypadly z pera umělců jako John Williams, tu zase připomenou cirkusový kolotoč WALTARI (mám teď na mysli hlavně jejich počin Death Metal Symphony in Deep C), ale časem zjistíte, že to vše je pouze část nedělitelného celku, nikoliv citace nebo dokonce kopie. Přiznám se, že slovy vylíčit všechno, co se na této desce děje, s tak chabým aparátem, jako jsou pouhá slova (i když je čeština poměrně bohatý jazyk), je skoro nemožné. Je zde přehršle příjemně melodických ploch, které dokážou člověka uspat. Aby ho v brutální změně tempa, která místy připomene studenou sprchu, opět probraly k životu. Jsou zde hymnické pasáže provázené dobrými nápady i místa, která vyzní přinejmenším podivně (na mysl mi ale přichází spíš výraz pitomě). Klávesy jsou emperorácky čistě-chladně-navejškované (soráč, ale jestli někdo znáte jinej lepší výraz sem s ním:). Jako doplněk se občas vyskytne nějaký ten sampl, chorál či smyčka (i když pochybuji že je nějaká část alba vytvořená na počítači, spíš bych hádal hodně schopný syntetizer), která plní nedílnou funkci při zvýšení šílenství celého projektu. Ano právě slova jako avantgarda, dokonalost a šílenství, zvláště pak filosofické myšlenky na téma kde končí hranice jednoho a začíná to druhé, napadají posluchače po celou dobu poslechu tohoto počinu. Skutečnost, že je Ihsahn génius moderní doby řekli mnozí již dříve, ale zvláště při poslechu této desky nabývají ona fakta opravdové šíře. I když se to nezdá na první pohled patrné, při tomto poslechu opravdu budete trpět…ať chcete nebo ne. A to opravdu z důvodů všemožných. Ať už jimi budou věci jako je nestravitelnost hudby samotné, Ishanovo klapkové mistrovství, nebo naprostý sklon k maniakalitě (v tom nejlepším slova smyslu), v jehož duchu je celý projekt vytvořen.

Otázka jest, jak tedy celou věc zhodnotit? Pro ty, kdož neposlouchají Emperor pouze kvůli nesoudnému nářezu, ale natahují své vlčí slechy i po vkusně zaranžovaných symfonických složkách hudby, pro ty, pro které jest slovo avantgarda jejich druhé jméno, pro ty, kteří si rádi poslechnou něco opravdu netradičního a snad i pro milovníky vážné hudby, bude tato placka nejspíš vítaným zpestřením jídelníčku. Ostatním radím dát ruku (pařátek, klepítko…) raději pryč. A jak tedy s tím hodnocením? Možnost se nabízí pouze jedna. Buď celou věc aspoň z maličké části pochopíte (celou ji pochopit patrně nelze, nebo alespoň moje hudební znalosti na to zdaleka nestačí) a zvolíte hodnocení maximální. Nebo se prostě ustálíte někde kolem bodu absolutní nuly, protože pro tohle album body mezi nulou a maximem zhola neplatí.Extrém plodí extrém. Můj postoj je nejspíše pozorovatelný už tónu této recenze.